Stručně k historii Anduly....

Andula je Škoda Octavia Super z roku 1960. Vyrobili ji v Mladé Boleslavi přesně 13.8.1960.

Již 15.8. ji zakoupil pan Chytrý, školník v Rýmařově. Její první SPZ byla PD - 45 – 76 a dostala ji dne 16.8.1960.

Pan Chytrý s Andulou moc nejezdil. Stála v kůlně u školy a pan Chytrý s ní vyjel pouze tehdy, když tři týdny dopředu v rádiu předpovídali krásné počasí.

V roce 1963 se Andula dočkala výměny SPZ v rámci nového centrálního systému. Objevily se na ní zbrusu nové tabulky s písmeny a číslicemi BR-16-64. Tahle značka jí vydržela dodnes.

V r. 1966 proběhla velká oprava školy v Rýmařově. Mimo jiné škola dostala nový kotel, který byl umístěn do kolny, která byla dosud vyhražena jen a pouze pro Andulu. Chudák Andula tedy musela stát v kůlně a čumák mít venku. Pana Chytrého to velice trápilo. Předek Andule zakrýval gumovými plášti a plachtami, aby chudinka neomokla. Jenže ho trápilo i to, že k Andule, teď již neuzavřené, kdokoliv může. I dal se tedy do řeči s panem Hliněnským, který ulice Rýmařova brázdil svým Renaultem 4 CV. Pan Chytrý Renaulta oměřil a zjistil, že je kratší než Andula a do kůlny se vejde. Slovo dalo slovo a zanedlouho na dopravním inspektorátu přepsali Renaultku pana Hliněnského na pana Chytrého a Andulu pana Chytrého na pana Hliněnského. Oba páni tím byli i vyrovnáni, žádné peníze si nesměnili. Papírově ta směna proběhla 22.9.1966.

Pan Hliněnský měl dostatečně velkou garáž, kam se Andula pohodlně vešla. Ani pan Hliněnský moc nejezdil, čas od času vyrazil s rodinou k příbuzným do Brna. Podmínkou uskutečnění této návštěvy samozřejmě vždy bylo, aby navštívení uvolnili svou garáž pro vozidlo návštěvníků.

A tak trávila Andula léta pod střechou.

Jednou se jízda panu Hliněnskému zcela nevydařila, asi neměl dobrý den, a pobořil Andulou jakousi zídku z vepřovic. Andula se dočkala nových předních blatníků a masky. Přišla tehdy o svou parádní masku s pádlem.

V roce 1991 Andulu prodal pan Hliněnský v rodině příbuznému panu Švábeníkovi do Strání. Asi se již na ježdění moc necítil, bylo mu v té době 82 let. Zakrátko (24.3.1991) pan Hliněnský zemřel a Andula na něho zůstala napsána.

V roce 1995 jí doběhla poslední technická. Dál už jezdila jenom načerno. Velký techničák k ní nebyl, čas od času svezla omladinu přes pole na diskotéku. Ale to už bylo jen sporadicky.

Obsah jejích válců je 1221 cm3 , výkon motoru 45 k při 4200 ot./min.

Bližší identifikace : číslo motoru i číslo podvozku je 458698, číslo karoserie 147300.

Uveze užitečné zatížení až 350 kg při své vlastní hmotnosti 890 kg. Celková váha maximálně zatíženého vozu může být až 1270 kg, 560 kg na přední nápravě a 710 kg na zadní nápravě. Pro úplnost snad už jen zbývá uvést, že stupeň odrušení je I a je uzemněn pól + .

Výrobně patří do 7. série.

Takhle vypadali Anduliny sourozenci v době výroby

Od r.1996 zřejmě nevyjela. Ukazatel ujetých kilometrů se zastavil na necelých 97.000 km.

2.4.2000 jsme se na ní byli podívat ve stodole - viz fotografie.

Na první pohled nevypadala nejlépe - bez baterky, vody v chladiči, Syntolu, na prázdných pryžích, ozrzlé chromy, vše bohatě vyzdobeno slamou.

Nicméně pan Švábeník se dušoval, že TO běží. A hned se kamsi ponořil pod přístrojovou desku, trochu TO zavrnělo a opravdu TO běželo !

Takže jsme si s pánem plácli.

Tak takhle vypadala, když jsme ji poprvé viděli….

 

6.4.2000 jsme pro Andulu vyrazili.

Nejdříve červenou Filckou do Blatné, odtamtud do Rýmařova Ivekem s károu. Zajímavá cesta, celkem i s návratem obdobnou trasou to dělalo asi 900 kiláků.

Ve Strání se po našem příjezdu přezulo a začalo nakládání. Motor běžel, voda stříkala (vodní pumpa byla chudák po smrti), pod autem bylo vidět kapající brzdovku (i hadička od nádobky byla po smrti). Nicméně byl učiněn pokus o vyjetí ze stodoly teď již opravdu bývalým (leč notně opilým) majitelem. Andule se ze stodoly evidentně nechtělo. Odmítala se pohnout vlevo kupředu. Opilec za volantem zkusil ledacos - zacouvat ( to šlo jenom kousek, ale stejně vrata za autem zadním nárazníkem rozrazil ), škubat, cukat, oba rejdy.

Nakonec se Andula evidentně vystresovaná hnula a zůstala viset až na prahu stodoly. Schod tam byl velký, jedna zadní guma zcela bez vzduchu (i bez ventilku) a další pohyb vpřed by znamenal utržení čehosi na spodku. Po výměně kola a za vydatné ruční přípomoci přeci jen Andula vyrazila (možná jí domluvila facka přes boční dveře, kterou jí uštědřily nezajištěné dveře stodoly po závanu větru.

A byla venku. V plném levém rejdu se zastavilo pravé přední kolo a zdroj dosavadních problémů byl objeven.

Za našeho šíleného nervového vypětí se opilec s Andulou naposledy projel, doprovázejíc se na klakson. I na vlek si vyjel.

A hajdy domů. V pravých zatáčkách jsem za Ivekem na vleku viděl v zrcátkách Andulu já, v levých Petr.

Cesta až na Spořilov proběhla bez problémů, v Sadské u pumpy jsme nahustili kola, abychom snížili jízdní odpor vozidla.

Na Spořilově bylo rozhodnuto, že do garáže pojedu já, neb je to moje (alespoň částečně) garáž. Já sice nechtěl ( měl jsem obavu, že si musí něco ještě kleknout ), ale na zahradu jsme Andulu dostat museli.

V kabině Octavie jsem prožíval pocity podobné pocitum Orvilla Wrighta před prvním vzletem. Sytič - spojka - zanořit se pod přístrojovku a zatáhnot za funkční konec lanka k mechanickému vysouvání pastorku - plyn - a už to běží.

Deštníkem pod volantem zařadit zpětný chod a šup opatrně z vleku - ale spěchat, než se to zadře. Na zpátečku ulicí, najít prudkost vpřed, doprava z kopce a zabočit doleva do uličky. Zrada, nemůžu dát plný rejd, to pak stojím s nepohyblivým kolem, takže po kouskách trochu dopředu doleva, zpátečka, dozadu doprava, jednička, malounko doleva..... asi na pětkrát.

Spanilá jízda uličkou, řadím za dvě. Z okna toho moc nevidím, jednak je dosti špinavé a jednak je dosti malé. V žádném z obou zpětných zrcátek nevidím nic, tím méně kolik místa mám v úzké uličce po stranách, ale štelovat to nebudu, bojím se poštět volantu nebo zastavit předčasně.

Do zahrady couvám, zase nemohu na plný rejd doleva, takže už známá hra s jedničkou, zpátečkou a točením zprava doleva. Ještě že řízení jde tak zlehka.

Ale Andula je na zahradě, vypínám zapalování a motor zřejmě na dlouhou dobu zhasíná.

Vymontovat vypůjčenou baterku, přikrýt auto plachtou a hajdy zase dál.

 

15.9.00 Petr se sešel se synem původního majitele Anduly. Měli jsme jakous takous informaci, že se jmenuje Ivan a bydlí někde v Ruzyni. Ve zlatých stránkách byl naštěstí jeden jediný a navíc ten správný. Pan Hliněnský ml. (zdatný šedesátník ) nám přislíbil nápomoc pokusem o vyhledání velkého techničáku. Měl prý radost, že auto bude jezdit, více by asi mohl říct Petr. Hlavně to bude za naši obvyklou cenu, tedy platit se bude jen za to, co bude nezbytně nutné s ohledem na předpisy, zákony, vyhlášky a nařízení.

Únor 2001 – nešlo to tak rychle, jak bychom si mysleli. Konec února za humny a převod ještě není dotažen. Už víme, že to lze provést i v Praze. P. Hliněnský je nakloněn. V úterý 20.2.2001 to snad proběhne. Značky máme po renovaci. Když se to povede, objeví se tady pár dalších informací z velkého TP.

Historický den – 21.2.2001 – Petr zašel na dopravní inspektorát s originálním usnesením pana Hliněnského ml. o dědictví po otci, kde byla Andula uvedena a nechybělo ani razítko s nabytím právní moci. Převod č.1 proběhl na dědice – pana Hliněnského ml. (tedy majitel č.3) – jinak to nešlo – a ihned na nás, potažmo na Petra. Jsme tedy MAJITELÉ (i když až č.4)

Zpět na hlavní stránku